Miloš Hájek

* 1945 za účast v odboji odsouzen nacisty k trestu smrti, z cely smrti byl osvobozen za Pražského povstání
* 1968 ředitel Ústavu dějin socialismu a delegát Vysočanského sjezdu KSČ
* po vyloučení z KSČ ztratil zaměstnání v oboru
* 1977 jeden z prvních signatářů Charty 77
* 1988-1989 mluvčí Charty 77
* po revoluci pomáhal při vzniku nových politických uskupení
* publikační činnost v OF, později v sociální demokracii

Miloš Hájek při návštěvě jezuitské koleje

V cele smrti čekal na popravu, zachránil ho až konec války

V pětačtyřicátém roce byl za svou odbojovou činnost Němci odsouzen na smrt. V cele smrti přemýšlel o konci života i o naději, kterou přinášely úspěchy spojeneckých armád, v té době již dislokovaných za Rýnem. Stal se přesvědčeným komunistou a byl jím až do roku 1968, kdy se postavil do opozice proti komunistickému režimu. V tom je velký rozpor mého života, přiznává dětenický rodák Miloš Hájek, zakládající člen Charty 77 a později i její mluvčí. O životní cestě plné zvratů hovořil v rámci bloku diskuzí o odboji konaného minulý týden v jičínské jezuitské koleji.

Popište nám na úvod vaše kořeny a vazby k Jičínsku.

Moje odbojová činnost se z jisté části odehrávala na jičínském okrese. Jsem totiž rodák z Dětenic, ale do mých šesti let jsem bydlel v Libáni. Od té doby jsem jezdil do Libáně na prázdniny, kde jsem měl strýčky a tety. Odtamtud jsem také získával své nejbližší přátele, se kterými jsem se zapojoval do odbojové činnosti.

Ve čtyřicátých letech jste se poprvé dostal do odboje. Jaký charakter měla činnost vaší skupiny?

Pro spojenecké armády měla největší význam špionáž, to byl ten nejvýznamnější odboj. Naše činnost byla, řekl bych, pouze malý odboj. Neměli jsme zbraně jako vojenské organizace, neměli jsme ani významné posty a přístup ke státním tajemstvím. Na ilegální organizaci jsem narazil poprvé v Praze, tam mě získali jako spolupracovníka. Já jsem potom získal ze svých libáňských přátel další spolupracovníky. Musím jmenovat alespoň tři z nich - Vojtěch Mencl, Miloslav Pažout a Miroslav Huňát. Vytvořili jsme jednu buňku v Praze a druhou v Libáni. Činnost těchto lidí, kterým tenkrát bylo 18 až 21 let, se neskládala z nějakých velkých akcí. Dělali jsme drobné činy, bez nichž by ale nemohly vzniknout ty velké. Mimoto dostala naše organizace postupně zvláštní obsah činnosti. Byl to pokus zachránit židovské životy před holocaustem. Já jsem narazil na skupinku židovské sionistické mládeže Hašomer Hacir, bylo to něco jako levicová sociální demokracie. A i to souvisí s Libání, protože mě s nimi seznámil můj libáňský přítel Jiří Heller, který tenkrát žil v Praze.

V čem konkrétně jste pomohli pronásledovaným Židům?

Několik mladších lidí z těchto židovských okruhů se rozhodlo, že nenastoupí transporty a že se pokusí získat falešné papíry. Válku chtěli přežít mimo Terezín a mimo dráty koncentračních táborů. Tito lidé mě požádali o pomoc a to byla velká příležitost pro naši ilegální organizaci. Nikdo z nás sice nebyl u policie, na nějakém vysokém úřadu nebo na faře, aby mohl obstarávat falešné dokumenty, ale přesto jsme dokázali tyto dokumenty shromáždit. Celkem se v mých rukách soustředilo šest občanských průkazů, šest nebo jedenáct, to už nevím přesně, křestních listů a dva domovské listy (právě ty byly z Jičína). To byl základ pro úspěch, i když ne úplně rozhodující, aby se řada lidí vybavila falešnými doklady a potom odjela na práce do Německa, kde nebyli tolik na očích, anebo žili na tyto papíry v Praze. Ovšem musím přiznat, že ne všichni to přežili.

Ale vy víte, jak vypadala situace Židů přímo na Libáňsku.

Miloš a Soňa Píkovi, kteří přežili, po válce napsali vzpomínku, kde tyto vztahy popisují. Do roku 41 se árijci v Libáni s Židy normálně stýkali, procházeli se s nimi po chodníku. Ale pak začaly hvězdy a jeden z četníků, jmenoval se Karban, se stal kolaborantem a začal tyto lidi perzekuovat. Pak nastala situace, že o Vánocích roku 1941 jedu ze Psinic a cestou přes náměstíčko potkám Honzu Kaufmana s Věrou, jeho sestrou, a oni dělají, jako když mě nevidí. Večer jsem přišel k Hellerovům a říkám, co jsem zažil. "Nediv se, nás nikdo nezdraví a my taky nechceme, aby nás zdravili, protože bychom ty lidi ohrožovali." Styky s nimi jsem ale udržoval i nadále, ovšem tajně.

Vraťme se zpět k činnosti vaší odbojové skupiny. Kromě pomoci židovským obyvatelům podařilo se dosáhnout i nějakých dalších úspěchů v boji proti německým okupantům?

Mám-li mluvit o výsledcích, musím opakovat, chtělo to malé činy a malé krůčky. Naší snahou bylo vykázat ztráty a škody Německu v řádu desítek tisíců korun. V období, kdy já už byl zatčen, podařilo se našim chlapcům v Praze zapálit skladiště benzinu, zapálili rovněž několik železničních vagónů, vykolejili jeden vlak a jednu lokomotivu. Pochopitelně, v té době posledních měsíců války se Říši hodila každá lokomotiva.

Němci ale podobnou činnost krutě trestali, což potvrzuje i následný postih několika členů vaší ilegální skupiny ...

Samozřejmě ta činnost nebyla bez následků. Riziko tu bylo a zasáhlo i naše řady. Já jsem byl zatčen spolu s dalšími v srpnu 1944. 21. března 1945 jsem stanul před Sondergerichtem, který se konal v budově Strakovy akademie, dnešního předsednictva vlády. Stálo nás tam sedm, z toho čtyři byli odsouzeni k smrti. Mezi nimi i já. Můj přítel Míla Pažout, to je zase důkaz zvláštních osudů, byl osvobozen, protože proti němu nebyl přímý důkaz jako proti nám ostatním. Byl však osvobozen s dodatkem "propuštění se koná přes gestapo" a byl poslán do Terezína. V prvních květnových dnech tam dostal tyfus a v době, kdy já už byl z Pankráce venku, tak on stále ještě ležel s tyfem, naštěstí přežil. Pochopitelně ale ne všichni se vrátili z koncentráků. Mně tam zůstal otec i děvče, kteří nebyli přímo v ilegální činnosti. Děvče bylo z komunistické rodiny, to stačilo, aby ji poslali do Belsenu, kde ve 44. roce zahynula.

O čem jste přemýšlel v cele, odsouzen k trestu smrti? Mnozí přece tváří v tvář smrti litovali svých činů do té míry, že byli pro svou záchranu udělat cokoliv.

Seděli jsme ve sklepě, zatímco v místnosti nad námi někoho soudili. Říkali jsme si: dohráli jsme, náš život končí. Loučili jsme se jako, že už se neuvidíme. V takové situaci si musel člověk všechno přehrát a musel se ptát: stálo ti to za to, že jdeš na smrt ve svých 24 letech? A já si vždycky odpověděl, kdyby se to opakovalo, nejednal bych jinak. Blížil se konec války a člověk věděl, že má naději. Neustále jsme se ptali, máme ještě nějakou naději? Počítali jsme i s tím, že se tato naděje neuskuteční. V mém případě ta naděje trvala šest neděl a tři dny po rozsudku smrti. Vzpomínám si, že v celém vězení se člověk setkával s lidmi, kteří litovali svých činů. Takových bylo hodně i politických. Ve mně se to ale vzpříčilo, já jsem nelitoval.

Pomohla vám víra?

Byl jsem ateista a jsem ateista. Vážil jsem si katolíků, kteří upřímně věřili. Nikdy mě ale nelákalo, abych najednou začal věřit právě ve chvílích, kdy jsem na tom byl tak špatně.

Musel jste mít nějakou představu, co bude po smrti.

Já neuvažuji, co bude po mé smrti, i když k ní mám blízko.

Znamená to, že jste se smrti nebál?

Neřekl bych, že jsem se nebál. Pouze jsem si říkal, žil jsem tak, že se nemusím za svůj život stydět.

Když nyní shrnete svou roli v protiněmeckém odboji, co bylo hlavní motivací, proč jste šel do takového rizika?

V roce 1941, když se válka rozšířila i do Sovětského svazu, nastala pro nás 18 a 19leté nová situace. Od počátku války jsme věděli, že odboj existuje, ale byli jsme jenom kluci, a tak nás také lidé brali. Němci už válčili na Ukrajině a v Bělorusku, ale v Jugoslávii už byl silný odboj. Mimoto gestapo zřejmě ve 41. roce pozatýkalo hlavní kádry všech odbojových organizaci a vznikla situace, kdy jsme se ptali, a co my? Budeme zase pasivní jako doposud? A tak jsme jevili o odboj zájem a zjistili jsme, že existuje ilegální komunistická organizace. Když se mě později zeptali, jestli jsem v komunistické straně, odpověděl jsem, že nejsem. A chceš spolupracovat a já řekl, že chci. Tak jsem se dostal ke komunistům.

Jak se dařilo získat spolupracovníky do odboje? Všude přece visel nad podobnou činností ortel smrti a gestapo mělo v terénu rozhozenou síť informátorů.

Hned na začátku nám řekli: v případě zatčení nepočítejte, že to přežijete, nesmíte nikoho prozradit. A po této domluvě vždy někdo odmítl s tím, že na to nemá sílu. Pokud jde o úlohu agentů, to byl také důvod našeho zatčení. Naši lidé narazili v Brně na dvojici lidí, kteří se vydávali za příslušníky vojenské odbojové organizace. Jeden z nich skutečně byl bývalý voják z povolání, ale byl zatčen gestapem a dostal na vybranou: smrt nebo spolupráce. On si vybral spolupráci.

A co vaše role v protikomunistickém odboji?

Byl jsem signatářem Charty od jejího prvního okamžiku. Takže jsem poznal i kriminál komunistických věznic. Nutno ale říct, že to bylo jen po kouskách, na dva maximálně čtyři dny.

Můžete konkrétněji ...

Po osmašedesátém roce jsem byl za své postoje vyloučen z KSČ, vyhodili mne z práce a neměl jsem už možnost dále pracovat jako historik. Ale měl jsem možnost odejít předčasně do důchodu díky tomu, že jsem za války bojoval v odboji. A tak jsem alespoň pracoval na historických pracích soukromě, jak se říká do šuplíku. Udělal jsem několik studií, ty vycházely v samizdatu, něco mi vyšlo ve Francii, Itálii a Německu. Pokud jde o politickou činnost, nesmířili jsme se s normalizací. Koncem 60. let ale nikdo z nás nečekal, že to všechno bude trvat tak dlouho. Karel Kosík říkal tak 5 roků... Ta šílenost přece nemůže trvat dlouho. Řekli jsme si, že vydáme nějaké ilegální práce a budeme to dělat tak, aby to neprasklo. Vydali jsme tři čísla časopisu Pokrok, vydávaly se ilegální práce. Na druhé straně docházelo i k zatčení.

Jak vznikla Charta 77? Vy sám jste stál u jejího zrodu.

Přemýšleli jsme o tom, co dělat dál, nechtěli jsme dělat žádnou klasickou konspiraci, protože ten režim už nebyl jako v 50. letech. Mohli jsme už diskutovat a scházet se, za to nás už nezatkli. Měnila se mezinárodní situace. Scházeli jsme se v bytě Zdeňka Mlynáře, Zdeňka Jičínského, ale i v mém bytě. Existoval odposlech, s tím se počítalo, ale přesto se normálně diskutovalo. A tam vznikla Charta jako manifest, který by byl právně nepostižitelný. Lidé sice byli pronásledováni a vyslýcháni, ale v žádném rozsudku nebylo napsáno, že to bylo kvůli členství v Chartě 77. Bylo tam například uvedeno, že je to za rozmnožování Havlových her.

Po válce jste se ale vyvezl na vlně podpory komunismu a sám hovoříte o tom, že jste byl přesvědčeným komunistou. Co vás dostalo na druhou stranu proti oficiálnímu režimu?

Vývoj stalinismu jako prostředku k pochopení nutnosti demokracie probíhal u různých komunistů různě. Já jsem potřeboval Chruščovův tajný referát v 56. roce. Uvědomil jsem si, že takhle se to dělat nedá, jedinou cestou bylo začít vytvářet systém jinak.

Uvažoval jste někdy o emigraci?

Ne. Možná, že to má čistě osobní důvody. Já se těžko aklimatizuji. Žít v cizí zemi by se mi vůbec nezamlouvalo. Také jsem si říkal, byli jsme po válce politicky aktivní, nadělali jsme spoustu škod a ty škody musíme teď napravit. Nikdy jsem o emigraci neuvažoval. Kromě toho moje žena prožila první emigraci v Anglii a řekla mi, že pro ni byla emigrace natolik těžká, že by do ní už nikdy nešla. V tom jsme se shodli.

Co bylo společným rysem obou vašich rozhodnutí jít do odboje?

Je to pochopení, že demokracie je nutná k normálnímu zdravému životu.

Jaké byste jmenoval hodnoty, které vám pomohly přežít a zachovat si řekněme čisté svědomí po celé dlouhé období, kdy jste stál v řadách přesvědčených komunistů ale i v opozici? (odmlka) V těchto dimenzích obyčejně nepřemýšlím. Není to lehké. Právě v tom je rozpor mého života.

Máte názor na dnešní komunistickou stranu, která jako jediná ve střední Evropě zůstala u svého názvu a nereformovala se? Myslím, že nejlépe by udělala, kdyby se po revoluci rozpustila. Teď mluvím za sebe. Myslím, že každý demokratický stát potřebuje silnou a zdravou demokratickou pravici a levici. Podpora komunistů této zemi škodí.

(pe)

Dokumentarizace odboje pokračuje a vyvrcholí podzimní výstavou

Dokumentační středisko pro lidská práva začalo sbírat informace a dokumenty k odbojové činnosti na Jičínsku před několika měsíci a za tu dobu se mu podařilo sestavit zajímavou mozaiku faktů o prvním, druhém a třetím odboji. Týden trvající expozice byla prvním pokusem o prezentaci těchto výsledků, kterou prokládaly živé besedy s pamětníky jednotlivých odbojů a svou účastí projekt podpořili i známí muzikanti jako Vladimír Merta, Pepa Nos či Vladimír Veit. "Vystavené materiály shlédlo kolem tisícovky lidí, převážně studentů ze základních a středních škol. Na základě diskuzí jsme dospěli k názoru, že je velmi důležité informovat o věcech spojených s odbojem. Ukázalo se totiž, že velká část mládeže nevěděla, že například Československo bylo ještě před 12 lety okupováno sovětskou armádou," zhodnotil své první dojmy jeden z hlavních organizátorů výstavy Stanislav Penc. Pozitivem bylo pro něho i získání nových informací.

"Například během výstavy v jezuitské koleji nám dvacet lidí přineslo zcela nové dokumenty, o kterých jsme až doposud nic nevěděli," uvádí Penc. V brzké době bude podle jeho slov vše, co bylo na výstavě k vidění, zveřejněno na internetových stránkách včetně kopií dokumentů a fotografií. V současné době ale již fungují stránky na www.jicinsko.cz\odboj, kde jsou zveřejňovány jako první v republice situační a roční zprávy o činnosti StB z let 1967-79 a do budoucna by tam měly být postupně zpřístupněny všechny získané materiály.

"Diskuzní příspěvky pamětníků odboje jsme natočili na kameru a výsledkem bude dvouhodinový videozáznam z celé akce," upřesnil Penc. Na podzim v období října a listopadu se pak chystá další výstava, která bude obohacena o nově získané materiály. Všichni, kteří mohou doplnit stávající dokumenty například o záznamy rozsudků, svědecké výpovědi, fotografie apod. se mohou obrátit přímo na Stanislava Pence z Milkovic (Tel: 0605/701 081).

(pe)