Svobodník 6. střeleckého pluku Hanáckého.
Můj otec, František Staška, se narodil 2.VIII.1889 v Sobotce. Vyučil se obchodním příručním, absolvoval v Praze obchodní školu a několik let sbíral zkušenosti jako příručí v textilních obchodech v Čechách i v Rakousku. V roce 1910 byl odveden k 11. zeměbraneckému pluku (11. Landwehrregiment v Jičíně), k němuž byl povolán koncem roku 1914. Narukoval do Kadaně a odtud s celým plukem byl přeložen do Maďarska – do Šoproně. Již po prvním roce války přišli rakouští vojenští páni na to, že je lépe české pluky před odjezdem na frontu nechat prodělávat poslední fáze výcviku v cizím, možno říci ne právě přátelském prostředí. Z Šoproně odjeli na frontu do Haliče. Otec sloužil jako telefonista na různých úsecích fronty. Pří ofenzivě slavného ruského generála Brusilova se při ústupu "zapomněl" a počkal si na zajetí. "Zabral jej" oremburgský kozák a první ruská slova, která slyšel, byla "Davaj časy!". Pochodoval pěšky od Okonska na Rovno a do Dárnice. Tam byl jeden z největších sběrných zajateckých táborů. Otec onemocněl úplavicí. Byl odvezen do nemocnice v Moskvě. Po vyléčení nastoupil na jedenáctidenní cestu vlakem, přes Perm a Kyštym do Karabašského závodu – do anglicko-francouzsko-ruských měďáren. Tam s mnoha kamarády podali přihlášku do československého vojska. Poněvadž se velmi brzy naučil rusky, zastával funkci "vážného". Udivoval ruské kolegy perfektním počítáním. Na nástup do vojska však museli čekat až do povolení rozšířeného náboru po bitvě u Zborova. Nástup do vojska (dle potvrzení kanceláře legií) má započítaný dnem 3.X.1917.
Nastoupil k právě se tvořícímu pluku v Pirjatině – na Ukrajině. Byl to 6. střelecký pluk – Hanácký. Tam prodělal nový – ruský – výcvik – telefonní a poddůstojnickou školu vedenou por. Bedřichem Homolou a instruktory prap. Svátkem a Zahálkou. Všichni tři jmenovaní se stali později generály čsl. armády a pro protiněmeckou činnost, jako přední pracovníci Obrany národa, byli za Heydrichiády popraveni.
Poněvadž ruská fronta na jaře 1918 již téměř neexistovala, měly se naše pluky odebrat na dalekou cestu do Francie, na západní frontu. To se však podařilo v r. 1917 pouze dvěma transportům: jeden byl veden starodružiníkem, kapitánem Husákem a druhý kapit. Gibišem. Ostatní části armádního sboru nastoupily cestu z Ukrajiny až po uzavření Brest-Litevského míru. První transporty jely na Archangelsk a přes Anglii do Francie. Větší část armády měla použít dlouhé cesty: po sibiřské magistrále do Vladivostoku a po mořích do Francie. S prvními transporty jeli do Francie z našich krajanů pan Bušek z Nepřívěce a p. Kratochvíl ze Zámostí.
Nastal krušný ústup z Ukrajiny: 1. divize, zvaná "Husitská", se nacházela na "pravobřežní Ukrajině" – to znamená na pravém břehu řeky Dněpru, západně od Kyjeva. Tu čekala dlouhá cesta pěšky do Bachmače a okolních stanic, kde jim druhá divize zajišťovala a chystala vagóny potřebné k daleké, osm tisíc verst dlouhé cestě po Sibiři do Vladivostoku.
Bachmač je významný železniční uzel, kde se protíná několik železničních tratí. Těsně za ustupující 1. divizí postupovaly části tří říšskoněmeckých divizí vedených ukrajinskými nacionalisty – Hajdamáky.
Od 7. března do 14. března trvaly tuhé boje na několika frontách, daných železničními tratěmi. Bylo to předznamenání následujících bojů proti bolševikům na Sibiři. Frontou, její hlavní osou byla trať, ohraničená vzdáleností stanic, a šíří bylo území kolem ní, pokud bylo možno neutonout v bahně černozemě.
Bojů u Bachmače se zúčastnily hlavně jednotky 6. hanáckého pluku, 1. prapor 7. pluku, úderný prapor a ke konci též několik rot 4. pluku. Na naší straně bojovalo též několik "otrjadů" bolševických, různé kvality.
Dělostřelectvo zastupovala 3. lehká baterie, v níž bojoval náš krajan Blažek ze Záhorska. Boje byly vyčerpávající, vedené proti přesile. Během týdenních bojů padl ze soboťáků střelec Karel Donát, obuvník ze Sobotky.
Můj otec bojoval po celou dobu bojů v rámci poddůstojnické školy 6. pluku. Mrtvola Karla Donáta byla spolu s ostatními, které se podařilo při ústupu od Bachmače odvézt, pohřbena v Kursku.
Během bojů se podařilo navagónovat celému armádnímu sboru, což byl vzhledem k okolnostem gigantický výkon.
Z Kurska odjíždí 6. pluk s ostatními jednotkami sboru na pro nás nepředstavitelně dlouhou pouť do Vladivostoku.
Jako první ešelon (souprava) 6. pluku jel 1. prapor pod velením kpt. Čechovského. Otec byl zařazen jako telefonista ke 3. rotě. Projeli Penzou, kde museli odevzdat všechny zbraně, mimo 178 pušek a 1 kulomet, ponechané jako ochrana proti "kontrarevolucionářům" při transportu. Přejeli pohoří Ural, tvořící rozhraní mezi Evropou a Asií, a jeli stále na východ, neustále zdržováni bolševiky až do stanice Čulymská (124 verst západně od NovoNikolajevska).
Mezitím došlo k několika vážným incidentům mezi naším vojskem a bolševickými jednotkami. Největší a nejvýznamnější byl v Čeljabinsku, kde naší (části 6. a 3. pluku) obsadili nádraží a město. Po urovnání vše opět vyklidili. 25. května napadli bolševici ešelon 6. pluku u stanice Marianovka. Téhož dne, ve 2 hodiny v noci obsadil 1. prapor stanici Čulymskou. Zároveň obsadil kapitán Kadlec s jedním ešelonem 7. pluku a vlakem dělostřelců bez děl Mariinsk a 26. V. kpt. Gajda se dvěma vlaky 7. pluku Novo-Nikolajevsk. Ten se stal centrem operací Gajdovy skupiny a kolébkou nové sibiřské demokratické vlády plukovníka Grišin-Almazova. Tam se též z řad důstojníků a studentů vytvořily jednotky sibiřského národního vojska. Tyto a následující události vypisuji z kroniky Za svobodu – díl ANABASE – str. 274-309.
Po obsazení Čulymské vytváří 1. prapor 6. pluku obranné linie proti Omsku, jsa zároveň zaměstnáván bolševickou skupinou Čeljabinskou. To vše se zoufalým nedostatkem zbraní: Měli pouze tolik, kolik jim bylo v Penze ponecháno na obranu vlaku. Boje trvaly bez přerušení celý týden. Krytí operací bylo prováděno pouze malým výzvědným vlakem, který tvořil anantgardu (toto je v "Kronice" podtrženo otcem).
26.V. byl obsazen Barabinsk: celková kořist pouze několik jednoranových pušek – "Berďanek". 27.V. obsazen Kainsk: kořist 1 porouchaný kulomet. 1. prapor se opevnil na rozjezdě Koškul – rozebrány mostky a zřízeny střelecké okopy.
30.V. zahájili omští bolševici útok s velkou přesilou – měli jízdu, obrněná auta, mnoho kulometů a dělostřelectvo.
1.VI. dostali "Hanáci" posilu – 2./7. = 2. rotu 7 pluku vedenou por. Hnízdem.
2.VI. museli ustoupit z Barabinska pod tlakem bolševické přesily.
3.VI. přišla posila 5. rota 7. pluku. Byl podniknut našimi útok a obsazen Kargat.
4.VI. zasáhla 5. baterie II. dělostřel. brigády, která mezitím dostala ukořistěná děla a 1. rota 7. pluku.
8.VI. byl znovu obsazen Kargat.
9.VI. došlo ke spojení skupiny Gajdovy se skupinou Syrového, čímž vzniklo celistvé vojskové těleso 2., 3., 6. a 7.pluku a dělostřelecký oddíl. Obsazena trať z Čeljabinska do Mariinska = 1686 verst. Hlavní město Sibiře Omsk, kulturní centrum Tomsk a řada důležitých měst: Čeljabinsk, Petropavlovsk, Kainsk, Barabinsk, Novonikolajevsk, Tajga a Mariinsk.
8.VI. byl znovu obsazen Barabinsk, kde byly nalezeny mrtvoly 4 zajatých našich vojáků, bestiálně zohavené – zřejmě zaživa.
Po spojení se Gajdova skupina, u níž zůstal nadále I. prapor 6. pluku a několik dalších jeho rot, vydala na pochod na Irkutsk, další důležité město Sibiře. Ten byl obsazen 10.VII. Následovala akce dobytí "Krugobajkalské dráhy" – nesmírně důležitého spoje kolem jezera Bajkal, na čemž záviselo spojení s Vladivostokem a tím další osud armádního sboru.
Boje o jezero Bajkal jsou samostatnou pasáží mého vyprávění.
Části 6. pluku po ukončení bojů o Bajkal byly převeleny na frontu Uralskou, kde bojují až do stažení našeho vojska z fronty a vystřídání jednotkami Ruské národní armády.
K této části vyprávění mám po otci zajímavé doklady: Jsou to kopie telegramů odeslaných z velitelství kapitána – později plukovníka Rudolfa Gajdy jednotlivým částem jeho skupiny. Tyto telegramy jsou psány azbukou a dalo mi dosti shánění kvalifikovaného překladatele. Jsou prý psány ještě dle staré gramatiky, což činilo určité potíže. Konečný text – překlad – pořídila paní Vlasta Jeřábková–Žemličková.
Po přesunu na frontu Kungur – Perm je čekaly velmi tvrdé přírodní podmínky, hlavně v zimní době. Mrazy až 40 stupňů pod nulou a spousty sněhu. Téměř každý si odnesl nějaké omrzliny. Otci omrzly uši, nos i ruce. Jednostranná výživa, v níž převládalo zmrzlé maso, a nedostatek vitamínů přinášely nepříjemné následky – kurděje.
Boje byly stále prudší, bolševické síly stále kvalitnější – bylo do nich mobilizováno mnoho bývalých důstojníků, byly lépe vyzbrojeny a hlavně měly stálou početní převahu. Našim chyběly zálohy na střídání bojujících jednotek. Ruská národní armáda byla stále nespolehlivější, často shledali naši, že jejich sousední jednotky se kamsi "vypařily". Po nástupu admirála Kolčaka, nalézajícího se pod vlivem starých carských politiků a generálů, s jehož režimem nesouhlasili nejen naši prostí dobrovolci, ale i důstojnictvo a politicko-vojenské vedení, docházelo stále k větším zmatkům, korupci a nespravedlnostem na obyvatelstvu.
V té době byla již naše republika samostatná a k tomu sváděla doma boje s Poláky o Těšínsko a s Maďary o Slovensko. To byly silné důvody pro něž naši vojáci ztráceli chuť bojovat za Kolčakovu vládu.
27.1.1919 vydal velitel československého armádního sboru – generál Jan Syrový rozkaz o stažení našeho vojska z fronty a převzetí ochrany magistrály. 6. pluk mimo ochrany přiděleného úseku trati převzal též ochranu velitelství armádního sboru a vlády admirála Kolčaka v Omsku.
Život na Sibiři, to nebylo jen válčení: Byly tam pro středoevropany zcela odlišné životní podmínky, jiná mentalita lidí, jiné klima: od horkého léta, plného komárů, až po kruté, 40-stupňové mrazy. Toto vše mělo vliv na fyzický a duševní život mužů, kteří byli po léta vzdáleni od domoviny, daleko od rodin, uprostřed událostí plných krve, zmatků a zvratů. Každá občanská válka má na účastníky vliv – spíše špatný než dobrý.
V armádě byli vojáci různých ročníků – od zralých čtyřicátníků po mladé dvacetileté muže (ročníky 1878–1896), směs povolání – studenti, dělníci, rolníci, řemeslníci i příslušníci inteligence. Tito mužové byli po léta odkázáni jeden na druhého: v boji i životě vůbec. Protože jim všem chyběly rodiny, vytvořili si náhradní = kolektiv – řečeno poeticky: bratrstvo. Od března 1918, kdy nastoupili do vlaků, do příjezdu do Vladivostoku, což bylo průměrně r. 1919 do jara 1920, čili téměř 2 roky, žilo toto vojsko většinou v kolektivu – rodině, tvořené osazenstvem jednoho vagonu – těplušky. Byly to "rodiny" nestejně se snášející. Každopádně byli však odkázání jeden na druhého v dobrém i zlém…
Když v Bachmači nasedali do vagónů, tak se domnívali, že mají před sebou sice dlouhou, ale brzy končící pouť a že během 2–3 měsíců přesednou do lodí a přesunou se do Francie – sice na frontu, ale blíže domovů.
Skutečnost však byla zcela jiná …
Již při pomalém cestování, ještě před vystoupením proti bolševikům, začali si své "domky" – železniční vagóny – upravovat. Prohlížíme-li fotografie těplušek, zjistíme, že šikovné ruce, poháněné steskem po rodinách a po vlasti, vytvořily z nevlídných vagónů alespoň zdání domova. Úprava "životního prostředí" – řečeno jazykem dnešní doby, jim pomáhala překonat dlouhou, napjatou dobu, plnou nejistoty, co bude dále.
Svoje domy na kolejích vyzdobili obrazy a nápisy upozorňujícími odkud pocházejí jejich obyvatelé, což napomáhalo setkání krajanů, mnohdy i rodinných příslušníků. Vžijme se do situace, když dejme tomu soboťák vidí na stěně těplušky patřící jinému útvaru napsáno Sobotka. Takto se setkávali známí, kteří od nástupu na vojenskou službu o sobě nic nevěděli, ani to, žijí-li dosud …
Vagóny bylo nutno uvnitř vyčistit, poněvadž byly posbírány na různých stanicích, po různých útvarech, neoplývajících většinou řádnou čistotou a disciplínou – byly do té doby používány rozvrácenou, poráženou armádou. Naši do nich nastupovali počátkem března 1918, kdy je na Ukrajině i Rusku a poté hlavně na Sibiři ještě pořádná zima. Muselo se zařídit vytápění, topivo, nějaké vnitřní zařízení, nejnutnější nádobí, pokud možno i samovar apod. Úpravou vagónů začínalo sžívání se mnohdy čerstvě utvořených kolektivů.
Otec byl velitelem těplušky, kterou obývalo 19 mužů. Dle jeho zápisků a pomocí alba 6. Hanáckého pluku, v němž jsou uvedeny adresy a povolání, jsem se pokusil sestavit zkrácený seznam těch, u nichž bylo možno povolání určit. Jsou to ovšem povolání z roku 1938 – album bylo vydáno k 20. výročí bitvy u Bachmače a povolání odpovídají tehdejší době. V době služby těchto mužů byla asi povolání jiná.
Vodička Karel – stavitel (v té době asi kreslič nebo stavbyvedoucí)
Purma Bohumil – cukrářský dělník
Sojka Josef – učitel
Staška František – obchodní příručí
Kracl – hajný původní povolání asi jiné
Gajdušek – úředník ČSD, původní povolání asi jiné
Piroutek - železničář, původní povolání asi jiné
Mareček Josef – železničář, původní povolání asi jiné
Heimlich Antonín – dozorce vězňů, původní povolání asi jiné
Polívka – rolník, původní povolání asi jiné
Po válce v roce 1918 se vrátilo z vojenské služby statisíce rakouských vojáků, kteří přirozeně obsadili pracovní místa. Legionáři navrátivší se v r. 1919 (italští a francouzští a v r. 1920 ruští) měli možnost dle zákona využít přijetí do státních služeb – dle výše vzdělání – jako železničáři, poštovní zaměstnanci, obecní zaměstnanci apod. Někteří nastoupili jako hajní (Boh. Patka – ve Střelči, p. Brixí v Blatech), Jar. Brixí z Rytířovy Lhoty šel k četnictvu – Boleráz, okr. Trenčín. Pan Volf z Libošovic, též četník, Frant. Svoboda z Dobšic – četník až na východní hranici republiky (Rjapiď, pošta Čiňadovo), Frant. Rejman z Libošovic k policii, JUDr. Josef Jakubec z Mladějovi – policejní komisař, Lad. Horáček, Držtěkryje – jízdní policie, Frant. Macoun ze Sobotky – finanční stráž – Hidašnemeti, na maďarských hranicích, Antonín Žemlička zůstal u 7. pluku Tatranského v Nitře a podobně. MUDr. Josef Picek ze Sobotky zůstal jako vojenský lékař u zemského vojenského velitelství na Moravě a do penze šel jako generál čsl. armády.
Mezi otcovými spoluobyvateli Těplušky byli též dva otcové pozdějších významných hereček: František Klobásko – státní kontrolor vína, otec nár. umělkyně, operní pěvkyně, Libuše Domaninské a Karel Vodička, stavitel z Mladé Boleslavi, nevlastní otec Adiny Mandlové. U plukovní hudby 6. pluku byl kapelníkem starý vojenský hudebník, podplukovník Voskovec, otec slavného herce. Na Františka Klobásku vzpomínal otec hlavně při vyprávění o bojích o jezero Bajkal, když při jeho obraně před bolševickým výsadkem spolu spadli z koně, do ledových vod Bajkalu. Rodinu Klobáskovu jsem v roce 1977 měl tu čest navštívit, abych osobně poděkoval za krásný dopis – kondolenci k otcově smrti. To odpoledne patří k mým nejhezčím zážitkům v životě: Vlídné přijetí, přátelské vzpomínání a nakonec cesta do Bzence na vlak. Krásný podvečer, kdy lidé chodili z práce na vinicích. Téměř každý se s neznámým cizincem po pozdravu zastavil a popovídal. To vše působilo velmi uklidňujícím dojmem.
Dalšího vinaře, Bohumila Purmu, jsem navštívil v Michalovicích na východním Slovensku. Ten se narodil v Hořicích a byl to bratranec paní Vilmy Pekařové ze Sobotky, což zjistil při jedné návštěvě u nás v Sobotce. Po návratu z Ruska se usadil v Užhorodě, hlavním městě Podkarpatské Rusi, kde si zařídil cukrárnu a vinárnu v budově Legiobanky. Po záboru Podkarpatské Rusi byl Maďary zatčen a po propuštění a řádném výprasku od Maďarů se odstěhoval na Slovensko do Michalovců. Když jsem se v roce 1949 ženil, dostal jsem v den svatby od něho demižon vína a krásný dort. Tenkrát ještě ČSD fungovalo bezvadně a tak vše přišlo včas a v pořádku. To víno bylo od roku 1939 do 1945 zakopáno v Užhorodě a "osvobozeno" po válce. Každé setkání s těmito zkušenými muži bylo pro mne zážitkem a školou života. Oba před rokem 1914 cestovali po Evropě a shromažďovali zkušenosti, které poté bohatě zužitkovali.
Otcův pobyt na Sibiři ukončila nemoc - kurděje, což je nedostatek vyvážené potravy, hlavně snad vitamínů "C". Byl odeslán domů s transportem nemocných a raněných. 21.XI.1919 se nalodil na japonskou loď ITALI MARU a přes Singapore, Cejlon (nyní Sri Lanka), Suezským průplavem do Terstu a odtud vlakem do ČSR – domů!
Po pětiletém putování po světě přivezl hromádku fotografií, nějaké noviny vydávané naším vojskem na Sibiři, několik lístků polní pošty, posílané mu z domova do zajateckého tábora, několik dopisů od bratří od pluku, posílanému do evakuačního vlaku, ruský vojenský kotlík, příbor od armády USA (jídelní miska, nůž, lžíce), několik párů vlněných ponožek od amerického červeného kříže, pro budoucí manželku, která naň celou válku čekala, intarsovanou kazetu z Japonska a nějaké drobnosti pro rodinu a známé a též akcie naším vojskem založené Legiobanky – vlasními úsporami se snažili pomocí financovat návrat domů a nákup zboží pro vlast, začež dostali akcie – o které potom, po únoru, přišli. Kotlík jsem ještě používal při táboření asi do roku 1975, nůž z příboru mám dosud, jakož i jeden pár ponožek.
Se spolubojovníky se scházeli na sjezdech konaných většinou při kulatých výročích. Největší z nich byl v roce 1938 při dvacátém výročí bojů u Bachmače, konaném v Olomouci – Olomouc se stala "sídelním" městem 6. pluku Hanáckého. K tomuto sjezdu bylo vydáno album fotografií příslušníků pluku s adresami a uvedeným povoláním. Byla též vydána upomínková plaketa pro účastníky těchto bojů. Poslední sjezd všech našich zahraničních vojáků – 1. i 2. odboje byl v roce 1947, při příležitosti 30. výročí bitvy u Zborova. Jestli se jej otec zúčastnil, nevím. V té době jsem vykonával vojenskou prezenční službu – shodou okolností, jako otec, který bojoval proti Ukarajinským nacionalistům u Bachmače a Němcům, jsem já bojoval na Slovensku proti jejich pokračovatelům a též ve válce pomahačům Němců – jednotkám UPA – Ukrajinské povstalecké armádě – Banderovcům.
V roce 1962 otec zemřel. Přišlo se s ním rozloučit velké množství občanů a mezi nimi též již jen hrstka posledních žijících brášků.
Pohřební vůz stál před naším domem a rakev s jeho pozůstatky donesli přátelé až tam z kostela. Po zasunutí rakve do vozu zazněly tóny písně "Hoši u Zborova"… Byl jsem tím velmi překvapen a dojat, poněvadž jsem to nevěděl. Dodnes jsem za toto překvapení vděčen hudebníkům pana Janků a vedoucímu tehdejšího pohřebního ústavu Antonínu Patřičnému za odvahu – tato píseň, jakož i vše co připomínalo legionářské tradice, nebyla sice zakázána, ale neměla u tehdejších vládců nejmenší přízeň. (Tutéž, ba možno říci ještě větší odvahu projevili titíž lidé v roce 1940 při pohřbu Františka Macouna, hostinského ze Syrovandy, též ruského legionáře.)